Tisíc metrů kolmé, místy převislé skály – Trollveggen, česky Stěna trollů, je nejvyšší kolmá skalní stěna v Evropě, a přesto ji naprostá většina návštěvníků vidí jen zdola, od auta na silnici E136. Málokdo pak dojde i do vrchní části sedla Stabbeskaret.
Co je Trollveggen
Trollveggen je součástí horského masivu Trolltinden v údolí Romsdalen, kousek jižně od Åndalsnes v kraji Møre og Romsdal, na okraji národního parku Reinheimen. Samotná kolmá, místy až převislá, stěna měří podle většiny zdrojů 1 000–1 100 metrů, což z ní dělá nejvyšší kolmou skalní stěnu v Evropě. Těsně pod vrcholovým hřebenem se skála místy naklání dovnitř o necelých 50 metrů, který dělá horní část stěny ještě náročnější, než by odpovídalo jen její výšce.
Nejvyšší bod hřebene nad stěnou, Store Trolltind, dosahuje 1 788 m, to je ale výška celého masivu, ne jen kolmé skalní části pod ním. Trollveggen je jméno pro samotnou stěnu, Trolltindene pro celé pohoří, ke kterému patří – v běžné řeči se oba názvy často zaměňují, přestože popisují dvě různé věci.
Souboj o první výstup
V létě 1965 se o první výstup na Trollveggen přetahovaly dva týmy najednou. Norský tým, Ole Daniel Enersen, Leif Norman Patterson, Odd Eliassen a Jon Teigland – vylezl vlastní, dodnes nazývanou Norskou cestou (Norskeruta) a na vrchol dorazil 23. července 1965. Jen o den později, po pěti a půl dne lezení v mizerném počasí, dosáhl vrcholu i britský tým z malého horolezeckého klubu Rimmon – Tony Howard, John Amatt a Bill Tweedale.
Cesta britského týmu, dnes známá jako Rimmon Route, se stala nejoblíbenější trasou na celé stěně – až do roku 1998, kdy sesuv skály zničil pět jejích délek a trasu prakticky znemožnil. Souběžný závod obou týmů, které o sobě navzájem věděly, patří k nejvíc připomínaným okamžikům evropského horolezectví 60. let.
Base jumping – éra i konec
Trollveggen přitáhla base jumpery poprvé v roce 1980, kdy z vrcholu skočil finský skokan Jorma Öster. Zpráva se rychle rozkřikla a mezi lety 1980 a 1986 se ze stěny uskutečnily desítky seskoků – Trollveggen se na pár let stala jedním z nejslavnějších míst base jumpingu na světě.
Mezi skokany byl v roce 1984 i Carl Boenish, kterému se přezdívá otec base jumpingu – jen pár dní poté, co na Trollveggen vytvořil rekord v nejvyšším base jumpu, ho na dalším seskoku zradil padák a zahynul. Po sérii dalších nehod a čím dál nákladnějších a komplikovanějších záchranných akcích Norsko base jumping ze stěny 25. července 1986 úředně zakázalo – od té doby se ale příležitostně skáče dál, nelegálně a hlavně v létě, kdy jsou skokani schopní seskočit a zmizet z místa dřív, než dorazí policie. Mezi lety 1984 a 2012 na Trollveggen zahynulo celkem osm base jumperů.
Trollové zkamenělí ve slunci
Jméno Trolltindene – Trollí vrcholy – má podle norské lidové pověsti jednoduché vysvětlení. Dva trollí houfy prý spolu v noci svedly bitvu o okolní údolí a boj se protáhl až do svítání. Trollové, kteří podle severské mytologie na denním světle buď praskají, nebo zkamení, tu bitvu přečkali na místě – zůstali stát ve stejné pozici, jen už jako skála. Podobná pověst o zkamenělých trollech se v Norsku váže k řadě dalších hor, ale u Trolltindene dala jméno rovnou celému masivu.
Různé pohledy na stěnu
Kdo chce Trollveggen vidět zblízka bez lezeckého vybavení, míří na Trollveggen Besøkssenter (návštěvnické centrum) přímo u silnice E136, asi 10 km od Åndalsnes směrem na Dombås. Vyhlídková plošina nabízí čelní pohled na celou stěnu, k dispozici je i kavárna, suvenýry a malé kino s filmem o historii výstupů a base jumpingu. Centrum je v provozu jen v létě, zhruba od června do srpna.
Velikost stěny můžete obdivovat i ze sedla Stabbeskaret, kam vede stezka z parkoviště u návštěvnického centra na vrcholu Trollstigenu. Trasa tam a zpět má kolem 10 km s převýšením zhruba 750 m a vyhraďte si na ní 5–6 hodin čistého času v terénu.
Praktické info
Návštěvnické centrum u E136 má bezplatné parkoviště a je otevřený jen v létě (červen–srpen), mimo sezónu zůstává jen vyhlídka od silnice. Nejbližší základnou je Åndalsnes, odkud sem dojedete autem za necelých 15 minut. Kombinace se silnicí Trollstigen o kousek dál je přirozená – obě zastávky leží na stejné trase a dají se zvládnout v rámci jednoho dne.