Existují silnice, po kterých jedete, protože musíte. A pak je Trollstigen – silnice, kvůli které vyrazíte na cestu. Jedenáct serpentin stoupá po úbočí hory tak prudce, že první dojem je: tohle přece nemůže nikam vést.
Co Trollstigen vlastně je
Trollstigen (norsky doslova „trolí schody“) je horská silnice spojující Åndalsnes s údolím Valldal. Na necelých osmi kilometrech překonává přes 850 výškových metrů v jedenácti ostrých serpentinách. Cestou nahoru padá vodopád Stigfossen – v některých zatáčkách projedete doslova pod jeho vodní tříští.
Sklon vozovky dosahuje v nejstrmějších úsecích až 12 %, což z Trollstigenu dělá jednu z nejprudších hlavních silnic v zemi. Přesto se po ní bez potíží vyjede běžným osobním autem.
Silnice je jednosměrně komplikovaná hlavně kvůli šířce – v nejužších místech se dva autobusy prakticky nevejdou vedle sebe, takže se čeká na výhybnách. S osobním autem ani menším karavanem problém nebude, jen počítejte s pomalejším tempem.
Kus historie, který stojí za zmínku
Silnici otevřel v roce 1936 osobně král Håkon VII. – v době, kdy podobná stavba v tak strmém terénu byla technickým unikátem. Původní trasa zůstala v jádru stejná dodnes, jen v 80. letech přibylo rozšíření vozovky a bezpečnostní zábradlí v nejostřejších zatáčkách. Serpentiny nesou čísla a nejostřejší z nich – s poloměrem sotva na projetí jednoho autobusu – je pátá odspodu.
Kdy jet a kdy je zavřeno
Trollstigen je sezónní silnice. Otvírá se zpravidla v květnu, jakmile se prohrne sníh, a zavírá s prvními většími sněhovými srážkami – obvykle v říjnu, někdy až v listopadu. Přesné datum se každý rok liší podle počasí, takže před cestou stojí za to zkontrolovat aktuální stav na stránkách norské správy silnic.
Nejrušnější je silnice mezi 11. a 15. hodinou, kdy dorazí hlavní vlna autobusů a výletníků. Pokud chcete vyhlídku bez davu, přijeďte v ranních hodinách nebo naopak po 18. hodině – v létě je stále dost světla i k večeru. V červnu a mnohdy i na začátku července bývají po stranách vozovky na horní části trasy sněhové mantinely vyšší než samotné auto.
Vyhlídka nahoře, kterou nesmíte přeskočit
Na vrcholu čeká moderní návštěvnické centrum a odtud vede krátká, bezbariérová stezka k vyhlídkovým plošinám vysunutým nad kaňonem. Přímo pod nohama uvidíte celou síť serpentin, kterými jste právě projeli.
Počítejte s 20–30 minutami na projití obou plošin a vyfocení. Za jasného počasí je odsud vidět i na Trolí stěnu (Trollveggen), nejvyšší kolmou skalní stěnu v Evropě, o kus dál směrem k Åndalsnes. Trollveggen je zároveň legendární – a dnes zakázaný – cíl base jumperů, kteří sem jezdili skákat až do zákazu v roce 1986 po sérii smrtelných nehod.
Kdo tudy jezdil před vámi
Než vznikla asfaltová silnice, vedla údolím jen úzká pěší a soumarská stezka, po které se dobytek a zboží dostávaly mezi pobřežím a vnitrozemím pěšky nebo na hřbetě koní. Zbytky staré cesty jsou dodnes patrné jako kamenité stezky po stranách dnešní vozovky – část z nich slouží jako krátké turistické trasy pro ty, kdo chtějí serpentiny zažít i pěšky, ne jen z okna auta.
Co dalšího si spojit s cestou
Trollstigen se dá pojmout jako samostatný výlet z Åndalsnes tam a zpět, ale většina cestovatelů ji zařazuje jako spojnici mezi pobřežím a fjordovou oblastí kolem Geirangeru. Po sjezdu na valldalské straně navazuje malebné údolí s jahodovými farmami a odtud je to necelou hodinu k trajektu na Geiranger. Kdo naopak jede od Åndalsnes, může si před výjezdem na serpentiny přidat krátkou zajížďku k vyhlídce Romsdalseggen s pohledem na celé údolí Romsdalen.
Cyklisté zvládnou stoupání na kole, ale počítejte s tím, že provoz aut a autobusů v úzkých zatáčkách vyžaduje ostražitost – nejklidnější čas na jízdu na kole je brzy ráno, kdy je na silnici nejméně motorizovaného provozu.
Návštěvnické centrum, které vyhrálo architektonickou cenu
Komplex u vrcholu z roku 2012 navrhlo studio Reiulf Ramstad Arkitekter a stavba za ni získala mezinárodní architektonické ocenění – ocelové plošiny vystupující z terénu tak, aby co nejméně narušovaly ráz krajiny, jsou samy o sobě důvodem k zastávce i pro návštěvníky, které horské silnice jinak nezajímají. Součástí komplexu je i kavárna a obchod se suvenýry, ale hlavní atrakcí zůstávají samotné vyhlídkové plošiny konzolovitě vysunuté nad srázem.
Stejný architektonický přístup najdete i o pár set metrů níž – most přes kaňon pod vodopádem Stigfossen je navržený tak, aby chodce vedl co nejblíž k padající vodě, aniž by museli opouštět bezpečnou trasu. V období tání bývá vodní tříšť cítit i přes silnici, takže pláštěnka nebo alespoň nepromokavá bunda se hodí i za jinak slunečného dne.
Praktické tipy na cestu
Parkoviště nahoře je placené a v sezóně kolem poledne zaplněné – vyplatí se plán s časnou nebo pozdější zastávkou. Palivo doplňte předem v Åndalsnes nebo Valldalu, na samotné silnici čerpací stanice není. A vezměte bundu i v létě – nahoře bývá o dost chladněji a větrněji než dole u fjordu.
Kdo chce zůstat v oblasti déle, najde skvělé navazující zastávky přímo na trase – vodopád Stigfossen na půl cesty nebo jahodové údolí Valldal kousek za sjezdem ze serpentin, kde se v létě prodávají čerstvé jahody přímo od farmářů podél silnice.